Samá studnadybbuk, 12. 1. 2019 - Počet stran: 88 Samá voda. Samá voda. Přihořívá… Samá studna. Samá studna. Co k tomu se hodí dál vlastně napsat? I ve vyschlých studnách zůstává otisk hladiny, která tam bývala, a v ní se se pořád odráží svět nad ní, včetně nebe a tváře toho, kdo ji kdysi čeřil okovem, tím podvojným českým slovem, dvojitým symbolem. Je to podobné, jako když člověk dál cítí údy, jež už nemá, a strom své větve, jež někdo ulámal. Zuzana Gabrišová (1978), básnířka se zkušeností sedmiletého mnišství v zen-buddhistickém klášteře v Jižní Koreji, nás nechává, od sbírky ke sbírce, vždy intenzivněji a s větším zanícením pozorovat všechny své odlesky hladin (stávajících i bývalých): míň a míň je potřeba / slov, jednotlivé vlny skládají svět / za mýma očima. |
Běžně se vyskytující výrazy a sousloví
abych bych být cáry celý čeká děti dítě dlaně doma hlavu hledají hledám Janet Frame jednou jestli jiná jinak jiného kdykoli kloužu kolem kořeny krev křišťálový příteli kteří kůže květiny léto listí mám matka mě ChCeŠ milé mně možná mraky mrtví mrtvý můj milý musela může rozskočit mých myslel najdou nás nebe nebude něco nehty nejsi někdy někoho nemám nemůžu nevidí nevím než nikdo nikdy nohy oči očima padá píšeš píšu proč protože před přes přijít rakovina roky rorýsi ruce ruku růžové říká sám SAMÁ STUDNA samotě sebe slov slova slovy slunce smrt srdce stále stromy světa světě svých Šimonka takhle taky teče teď těch tělo tenhle teplé thousand tiché tobě tohle touha trochu tváři tvé vám vás večer v říjnu večerní víc viděla vlasy voda volavky všechno vůbec vysoko závidím zima zpátky žádný žena ženy