Ráno druhého dne

 Krvácí do sebe, blaze, tiše… rozpaky z dětství, z matky; pak klášter kdesi v Jižní Koreji, Buddha jak pomeranč vyhozený za sebe (kdo ho chytne?); pak péče o kluka bez svalů – Zuzana Gabrišová krvácí svou poezii a krvácí svou poezií. V téhle korektní současnosti, v níž se bojuje za všechno (ale samozřejmě při zachování všech „výdobytků“) vyprazdňováním, mučením slov, prochází kolem básnířka s úplně jinou českou slovesností. V pěti částech sbírky, pokud by se slily všechny básně do jednoho textu, čteme příběh o tom, jak plevely budoucích výčitek pevně zakořenily… Jednou za čas se dostane do zemské atmosféry meteorit a spadne na území České republiky. Se sbírkou Ráno druhého dne Zuzany Gabrišové je to podobné…

díváš se na zbytky sebe
a nemáš nutkavou potřebu sbírat.
nech je ležet.