(...) Ač jsou jeho verše často neschůdné, unikavé, nesnaží se být srozumitelné či kdovíjak koherentní, přesto nepochybujeme o vnitřním nasazení za nimi, o bolestech a naléhavostech, jež chtějí vypovědět.

(...) Číst poslední sbírku Martina Langera (1972) je jako nořit se do hlubin poezie, jež přes svůj klinický hněv s pokornou vážností vztahuje své bažinaté pařáty přímo k nebi. Pro čtenáře to znamená jediné: prokousat se k zábleskům světla spodními proudy ostrého ne-přitakávání životu. Sytá četba bez vaty!